BioShock 2

Návrat do Rapture bol pre mňa ako dovolenka pri mori v destinácii, kde som roky nebol. Príjemná nostalgia, viem čo čakať ale zároveň si všímam detaily, ktoré som vtedy nevidel. 8/10

BioShock som predtým nikdy nedohral a do ďalších dielov som sa ani nepúšťal. Herný klub ma motivoval jednotku dokončiť a prvýkrát si zahrať aj dvojku. Tá je síce derivátom jednotky, ale všetko je v ňom väčšie, krajšie a väčšinou aj lepšie. Aj príbeh ma viac držal. A tam, kde BioShock 1 po legendárnom dejovom zvrate prišiel s generickým finálnym bossom, BioShock 2 bossa vynechal a malý zvrat vytiahol až v záverečnom videu. U mňa ním zaťal rovno do živého a rozplakal ma. Nespomínam si, že by to predtým už nejaká hra dokázala. (Dohrané aj Minerva's Den DLC. Už chápem, prečo je tak dobre hodnotené. Je to výber toho najlepšieho z jednotky a dvojky.)

Bioshock som v živote rozohral viackrát, ale do hodiny som vždy skončil, takže vďaka Hernému klubu som sa konečne nakopol a prešiel jednotku i dvojku a rozohral trojku. Bioshock 2 je vylepšenou verziou svojho predchodcu a dá hrať rôznymi štýlmi - ja som si, vybavený minigunom a miniturertmi, vybral simple FPSko a bavil som sa. Neviem, koľko úrovní hra ponúka, ale ako bohapustá shooterovica (sem tam niekoho zapáliť, nech je to farebnejšie) mi postačila a užíval som si večné utišovanie tých skur*ene urozprávaných splicerov. Little Sister pasáž veľmi potešila. Dobrá videohra a zažiť ju v dobe vydania, isto by som bol očarený viac. Takto mi však dve návštevy Rapture do konca života stačia.

1st person anything jsem nehrála asi skoro deset let. a rozhodně nikdy nedohrála. stejně tak nemám moc zkušeností se střílečkami. neznám svět bioshocku, nehrála jsem jedničku. skočila jsem do dvojky prostě jen tak a s ovladačem; další věc, co spíš neovládám :) zajímalo mě, jestli bude problém, že nevím nic o předchozí hře... a nebyl. první hodiny byly zahlcující a klaustrofobní, všude se objevovaly informace, mluvily na mě vzkazy lidí z minulosti a bylo těžké se v tom zorientovat a sestavit si nějakou ucelenou představu o místě, kde se nacházím. do toho jsem si pořád pletla tlačítka a zbraně vyměňovala namísto používání. ale proti frustraci zafungovalo, že boj se dá ulehčit pomocí interakce s okolím: kombinovat plasmidy, zbraně, hackovat roboty. příběh je hezký, oddychový, většinu času jsem si přišla jako good guy (i když nepřátelé jsou vlastně nemocní a zmanipulovaní? i guess) a poslední část hry byla rewarding, hezká, wholesome, potěšující. po dohrání na easy jsem pokračovala s minerva's den a opáčkem na hard, což mi přišlo ještě zajímavější.

to, co bylo při prvním easy běhu přehlcující se najednou dalo na hard lépe schroustat a dávalo větší smysl. easy znamená, že doslova všude je shitload lootu. a je to otravné a zdlouhavé. hard s lootem šetří a nutí šetřit i hráče. a nutí taky dávat pozor a připravovat se na boj - všimnout si, kde je jaká louže a postupovat strategicky při utrácení adamu i peněz. kterých najednou není dost. a postup se také zpomalí, díky tomu jsem začal vnímat detaily různých místností a růžků a nejen obsah, ale i umístění nahrávek. znovu-hratelnost podporuje i to, že to co poprvé působí jako nějaká náhodná zpráva, získá význam s kontextem, co přijde v příběhu až o pár lokací dál... a nakonec na hard dávají smysl i vital chambers :) je to super koncept, protože to vysvětluje, proč potkáváme opuštěné big daddies. prostě vylezli z chamber. zároveň je to na hard často jediný způsob, jak umlátit big sister. někdy save & load nestačí, protože je potřeba trošku delší health bar a eve. a jediná možnost je vstát pětkrát z mrtvých a zkusit ji znova dopálit :) minerva's den je taková jednohubka. jednoduchý příběh. tamní roboti působí hodně silně a protivníci slabě, takže jsem to proběhla možná až moc rychle a nebyla zažraná tolik do příběhu a to mě mrzí. brzo začne být jasné, za koho asi hraju. možná jsem čekala víc. a zajímalo by mě, jestli někdo z autorů fakt nenávidí vysavače.

Kým Bioshock Infinite som mal odohraný už dávno, temnota Rapture ma vôbec nelákala. O to som radšej, že ma Herný klub konečne donútil ponoriť sa doň hneď dvakrát. A kým jednotka mi prišla svojimi prehnanými zloduchmi miestami trochu komická, dvojka si ma svojím osobnejším príbehom úplne získala. Perfektná videohra.

Bioshock séria pre mňa dosť veľa znamená — back in days keď mi nebolo úplne najlepšie tak ma vytiahla z toho najhoršieho...po piatich rokoch som sa do Rapture vrátila a bavila ma výzva premýšľať nad tým, či dvojka obstojí ako standalone hra (za tie roky som už celé dosť pozabúdala). A za mňa? Rozhodne obstojí.

Najviac ma bavilo skúšať nové kombinácie plasmidov a zbraní (looking at you včely v pasci), na ktoré som sa predtým neodvážila, a hľadanie skrytých zákutí, kde som sa tešila na ďalšie kúsky príbehu. Prekvapilo ma, ako ma niektoré časti hitli, a ako to, že som niektoré kazety nenašla (alebo zabudla ich obsah) ovplyvnilo moje zásadné príbehové rozhodnutia. A úplne nečakane mi herný klubík do života dal vrátil obsesívne rozjímanie nad filozofiou života, vecí a sveta, ktoré mi v ňom už dlhšie chýbalo ✨ Final verdict? Nie je to len cool strieľačka, it really is that deep 🦈

V našej dedine je cukráreň, ktorá má gramatickú chybu v názve. Kde ale chybu nenájdete, je v ponuke koláčov. Punčové rezy, dobošky, rumové špičky, linecké koliečka, veterníky, krémeše a tri druhy pagáčov. Proste nostalgia ako lusk. Keď je mi clivo za časmi minulými, sadnem s malým na bicykel a ideme si kúpiť aspoň ten punčák s kofolou.

BioShock je ako táto cukráreň. A klasická ponuka koláčov je zas game dizajn z roku 2010 a dvojka je ako taký strieľačkový rez. Jemný korpus z uzavretých arénových bojov, prekladaný nevýrazným krémom namiešaným z nízkej variability nepriateľov a na povrchu poleva z povrchnej naratívnej filozofie.

Do našej dedinskej cukrárne chodím rád, pretože dostaneš veľa muziky za málo peňazí a ešte si aj dobre pospomínaš. Nemusia byť všetky sladkosti automaticky s dubajskou čokoládou.

Prinútili ste ma dať znova šancu jednotke. Vtedy môj biorytmus nebol pripravený na ten šok z tej ponurnej atmosféry. A pamätal som si to presne, znova som sa cítil na vlas rovnako. Dvojka ma už šokovala inak, pridali o jedno deka artu naviac, takže je cinematickejšia, má pocitovo kľudnejšie pasáže, aj inak nascriptované encountre. Až mi prekvapivo odľahlo (až na big sister). Musím inak oceniť úvod s backstory podaný amusement parkom. Narozdiel od jednotky, kde vás hneď doslova hodili do vody. V dvojke sa mi pláva o štipku menej klaustrofobicky. Preto som jednotku preletel, tu mám svoje tempo a vŕtam sa v nej viac.

Coby Midlle-sized Daddy bych měl tento tatínkovský simulátor asi ocenit víc, než jsem schopen mu přiznat. FPS žánr není z mých nejhranějších a tak jsem si pokračování Bioshocku zahrál hlavně kvůli příběhu a atmosféře. To se prvnímu dílu povedlo na jedničku, zaryl se mi pod kůži, ač jsem ho prošel snad jen jednou, tenkrát v roce 2007. Bohužel u sequelu mi trvalo tu větší polovinu herního času, než jsem se naučil tančit v tom správném rytmu, look daddy, he’s not really dancing.

Partitura složená z uzamčených střílecích arén, synkopovaná nutnými zastávkami k neustálému shánění lékáren, chorální aranžmá audiodeníků a aktuálního zpravodajství ve vysílačce skafandru, časté přelaďování souzvků plasmidů i jejich prstokladů (ke konci hry se mi všechny plasmidy v select wheel protočily jak škatulata), akustická paranoia chybějicích EAX driverů. Nevěřím, že to píšu, ale snad poprvé bych ocenil větší část příběhu odvyprávěnou sprostými cutscénami.

Buď jsem zastaral já nebo tento gameplay, ale mezi mnou a imerzí do této hry bohužel nevznikl bond, kvůli kterému bych padl nadšením do komatu.

Domníval jsem se
že jsem tuto hru
již tenkrát hrál

díky hernému klubu
mi došlo že jsem
ji ve skutečnosti
nehrál

Tuto skutečnost
jsem zvrátil
a tak
už jsem ji konečně hrál

(na druhou stranu nakouknul jsem do Denu Minervina a to se zatím hraje jak archivní Arcadia Merlot)